Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Kde tě mám?

Kdepak, s nikým se nestýkám, ani nevím, kde vlastně jsou. Tohle může říct člověk mladý i starý, protože čas a doba umí jakoukoliv rodinu a přátele rozfouknout nejen po republice. Do všech stran, doslova.

Občas přece jenom člověk zatouží vědět, co dělá kus rodiny, ale jak na to? Třeba když někdo jako dítě pamatuje hodnou tetičku a dneska si říká, že už by jí muselo být přes osmdesát. Kdepak, to už je marné, ta už mezi námi nebude. A proč vlastně tehdy přestaly chodit dopisy a pohledy?

Nebo druhá strana, starý pán má určitě někde děti, tři svoje a tři další přibral. Tolik by chtěl vědět, co a jak, kam se poděli. Dvacet roků o nikom neví. Hm, dvacet roků je běžných, pětačtyřicet, to už vážně byla fuška! Samozřejmě, určitě vás napadne, že taková evidence obyvatel, policie, případně Pošta pro tebe, to jsou dost dobré cesty.

Pro mladší ročníky určitě. Nejdřív se zkusí Facebook, Google, ty jsou po ruce, potom třeba ta Pošta. Policie prý může člověku sdělit, že ho někdo hledá – a nechá na něm, jestli se ozve. Pokud víte, v jakém městě dotyčný žije, lze do obálky na podatelnu s prosbou o doslání vložit ofrankovanou obálku se jménem adresáta. Pokud je ve městě jen jediný, máte šanci, že dopis dojde.

Reklama

Starší člověk policii zamítne, připadá mu to vůči hledanému nefér. Připadá si, že by dotyčného kriminalizoval. Na pořad Pošta pro tebe má nervy málokdo. Dobře se na to kouká a i když se to jednoho netýká, taky si dojatě pobrečí. Co kdyby tam, před kamerami, dělal takovou ostudu? Co kdyby zazlobilo srdíčko? Ježíšmarjá, to ani náhodou! Obrátí se tedy na blízkou duši a kouká prosebně, zda-li by se nedalo…

Je to svým způsobem dobrodružství, i když se nedají dělat zázraky. Kdo má taky k dispozici síť špiónů, pátračů a detektivů? Další problém vytváří paměť. Ta, která sbírá střípky dobrých údajů i ta, která vytvořila lepší, sdělitelnější minulost. Včetně té, která se zatvrdila a vymazala lidi, dodnes žijící ve vedlejším okrese.

Lidské vztahy jsou podivuhodné a vlastní představy člověka o jeho vlastní minulosti ještě víc. U starých lidí se překryje mnoho vrstev, včetně vypouštění banalit z posledních let. Vysvětlujte potom udivenému vnukovi, který nikdy na sebe nenechal kontakt, jen přijel, babi nebo dědu si nechal někým zavolat, poseděl venku, proč po něm  staroušek chtěl pátrat. Jeho že nikdy neviděli? Vždyť ještě před nějakými pěti, šesti roky tady byl? Neví o něm soused, který babi nebo dědovi pomáhal, neví pečovatelka, neví ani sám senior. Když ho však uvidí, upamatuje se a je rád.

Můžete po páztrání po všech čertech a Facebooku natrefit na synka, který nemluví se zbytkem rodiny anebo se rozhodl myslet si, že jste našli a najdete sami i ostatní. Co s tím, že se odněkud ozval táta? Nebo máma? Čas na blbosti není… Pro člověka nad 85 let je dost dlouhé čekat pět dalších roků, než si to potomci v tom jednom městě stovky kilometrů odtud konečně řeknou.

Nebo se mohl dotyčný rozhodnout, že něco neodpustí. Potom je sysifovskou i neúspěšnou dřinou přimět ho, aby kontakt poslal dál, sourozencům, dětem. Nebo aspoň poskytl informaci, že žije, má děti, co dělá. také může ten oslovený rozhodnout ve jménu dalších, že nemají být otravování, že si s hledajícím byli vlastně cizí.Pořád mne udivuje ono velkopanské gesto, rozhodnutí, které přeškrtne naděje.

Vnoučata bývají zvědavá, ta chtějí vědět, vidět, pídí se po historii svého původu. Stačí jim pár slov, fotografií. Srovnají podobu, zalichotí jim úžasně vypadající  babiččina tvář – do takové krásy přece mohou zestárnout. Jejich babičky a dědečkové se naopak těší z jejich životů, snaží se poradit s těžkostmi nebo jen vyjádří účast a připojí vzpomínku, jak oni kdysi… Náramně důležitá věc!

V rámci snahy pomoci seniorům s hledáním příbuzných a přátel jsme se s kolegyněmi radily, co a jak. Co kdyby třeba domovy pro seniory sepsaly seznam lidí, kteří si přejí, aby se k nim někdo přihlásil? Internet je na to jako stavěný. Námět vyšel od příbuzných, kteří se těsně minuli. Hm, těsně, ale jak kdy. Dvacet roků třeba netušili, že někde měkoho mají a potom se divili, že se konal sociální pohřeb a dávno k tomu. Kdepak – jak byste chtěli zajistit bezpečnost údajů, bezpečí lidí, na které by se někdo mohl přilípnout? A co důstojnost člověka, který by měl vyvěšením jména veřejně přiznat, že „musel skončit takhle“?

Za osamělostí starých lidí se skrývá hodně pocitů, někdy i stud ze selhání, zklamání ze „zlobivých“ dětí (bez ohledu na vlastní chyby), rezignace na to, že člověk je asi nechtěný, nežádoucí, zbytečný. nevidí v samotě, v jaké si libuje mladá generace, nic úžasného. Znají ji ze druhé ztrany, z té bezmocnější.

Na tuhle strunku ale nechci dneska hrát. Chtěla bych jen vzpomenout několika lidí, kterým už aspoň to hledání dalo naději. Nejkrutější mi připadal osud pána, kterého rok 1968 vyhnal do světa. Alimenty posílal, to ano, nikam vysoko se nevyšvihl, zato zkusil snad kdejakou dělnickou profesi a procestoval svět. Když s ním kolegyně procházela Google Earth, prolezli všechny kontinenty. Po revoluci se vrátil, ale nevěděl, kde začít. Peníze dal ke kamarádovi – a najednou onemocněl. Zapomněl, kterému z těch tří to bylo, všichni se divili, co si to o nich myslí, že by mu je zapřeli? Tss! Uzavřel se do sebe, zatrpknul, syslil peníze – a když mu jednou došlo, že už zase může svým dětem pyšně dát něco do života, chtěl je hledat. Měl radost z každé stopy.

Ozvali se čtrnáct dnů po jeho smrti. Bál se, jak ho přivítají, roků narostlo dalších dvacet, s touhle částí rodiny se kdysi rozešel po ostrých sporech – a odpovědí byl pláč potomků, kteří by ho přijali i nemohoucího, protože i když od rodiny odešel, vzpomínali jen v dobrém.

Potomek se může bát, že třeba nemocný a kdysi dost zlobivý předek může chtít, aby ho v dnešní době ještě nějak živil. Tak se jedna dcera odmítala nějak znovu kamaríádit s matkou, občas stroze odpověděla na dopis, distancovala se od matčiny smrti, takže obřad zajistilo rodné město – a tomu připadlo i dědictví, o němž matka mlčela, protože chtěla, aby ji dcera nějak znovu přijala pro ni samu. Je to jako pohádka, uznávám. Zažila jsem už dva takové případy. Je to málo nebo moc? Pro naději (že se vám nehlásí kámen na krku) jde spíš o pěkné procento, hledání ještě nepočítám na desítky. Je to nárazová pomoc, zkoušená jen tu a tam.

A co kdyby nějaký osamělý člověk pomoc po potomcích žádal a potřeboval? Inu, to už si přece můžou lidé nějak povědět mezi sebou. Nikdo nechce být břemenem, ale třeba v domově pro seniory je takové obnovené pouto důvodem i k pocitu zlepšeného společenského žebříčku. Někoho mám, aspoň ten pohled nebo mail pošle, dokonce zavolá! Vězte všichni, že jsem jinde, než včera! Vidíte, jak se mám? Mladí o mne stojí!

A tak vážení přátelé, pokud se vám odněkud z dálky a hlubin minulosti ozve kdosi zapomenutý, odpovězte mu. I kdyby jenom z nějaké charity, protože záseky ve vztazích můžou zase krvácet. Vy přesto získáte: kus minulosti, možná úplně jiné, než tušíte, kus vědění o sobě. Třeba o svém zdraví, protože přece jenom to vědomí, že tátovi i dědovi bylo devadesát, že v rodině máte tuhý kořínek, aspoň tohle v dnešní době taky hodně znamená.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama