Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Kapička myrhy

Minule jsem napsala, že chodím mezi lidi. Velice brzy se snažím navštívit ty, kdo jsou v péči mobilního hospice a velice mne těší vnímat záběr práce bratrů a sester.  Poté, co je rodina vystavena dlouhodobému překonávání potíží ve skoro hluchém a slepém okolí, přichází někdo zvenčí, ulehčí břemenu, ocení podmínky, vytvořené pro nemocného. Lidi, kteří vypadali, jako kdyby si s Atlasem právě před chvílí vyměnili místo a nesli tíhu celého světa, jsou najednou trochu vzpřímenější, lépe snášejí pocit nevyhnutelného. A představte si, že vždycky nevyhnutelno nastat teď hned nebo brzy nemusí. Mám poslední dobou pocit, že jak se proměňuje život  těžce nemocných lidí a jejich milým pečujícím je odlehčeno, vysvitne naděje.

Samozřejmě, naděje umírá poslední, můžete namítnout. Já mám na mysli sílu vzdoru těla, když se deka smutků nadzvedne. Ne vždy se to povede, ale uvidět na návštěvě jiskřící oči a zájem o život venku, může být pádnějšího důkazu?

Někdy někam zajdu jaksi navíc, za člověkem podobné krevní skupiny, se kterým jsme si kápli do noty. Někdy se potkám i s lidmi z hospicu a vidím, že moje „podezření“ jsou oprávněná. Vtrhne s nimi do domu porozumění a život, zároveň mír a klid. Jejich doteky, pohlazení a naslouchání jsou léčivější a tiší bolest dost podobně, jako třeba morfinové náplasti.

Potkávám také povzdechy nad tím, jak se lidé návštěvám vyhýbají, jsou rozpačití, uhýbají očima. Někdy jsou návštěvy jakousi povinností, ve stylu když nemocného navštívíti, Pánaboha potěšiti. Několikrát jsme diskutovali o tom, jak takové návštěvy přijímat. Myslím si, že záleží na každém člověku, jak navštíveném, tak navštěvujícím.

Je jistě zbytečné dělat, že se všechno spraví – falešné bodrosti jsou nevítané. Nabádat ke statečnosti tam, kde člověk ještě uvnitř křičí hrůzou z očekávaných útrap a konce? Běs. Jen tak očumovat? Totéž. Faktem je, že nevíme, jak se sami tvářit před útrapami druhého, jak se srovnat s vlastní smrtelností. Kdo chce číst poněkud rozsáhlejší povídání, může otevřít stránky lidí a jejich přátel, co tohle dělají dlouho a lépe, než já. http://www.cestadomu.cz/

Bojíte se ty stránky otevřít? Nevadí, hlavně si pamatovat, kde najdete cosi navíc, kdyby náhodou něco… Bylo totiž velice dlouho pohodlné žít ve světě, z něhož se spousta nepříjemností odklidila za zdi, „do odborné péče“. Tu a tam v té péči fungovali profesionálové, kteří vnesli do života  lidí kus vlastní člověčiny. Jenže uklizení je izolace.  Díky ní jsme my ostatní zchudli. Nejen to, vystavujeme se mnohem těžším úzkostem a stresům. Uvědomuji si to právě tehdy, vstoupím-li do domu bolesti a hroucení. Nikdo zvenčí nepřichází, většinou. Leckdo se bojí, aby nemusel nabídnout pomoc – život při mnoha problémech lidi naučil zmizet někam do bezpečného ústraní. Těžký zdravotní stav není výjimkou. Sice není nakažlivý, ale nikdo nemá sílu být svědkem. Lepší by bylo vytáhnout meč a zabít draka. Být svědkem odcházení, do kterého promítám vlastní strachy, asi patří k nejtěžším rolím, jaké si kdo umí představit.

Na straně druhé jsou to ale stejní lidé, co byli našimi přáteli. Nebo sousedy, kolegy. Lidé, o kterých můžeme snadno vědět, co je zajímalo, bavilo, co by je potěšilo. Nebo jen podržet za ruku, vyslechnout, jak se ten člověk bojí. Proč nepřiznat, že i pro nás je to věc málo představitelná, strašák, omluvit se za svou neobratnost? Tak jako postupuje  a mění se náhled na svůj stav, pokračuje smíření nebo revolta vůči nespravedlivému osudu, bude se měnit i chuť svěřit se, ale ta možnost být vyslechnut, společně si poplakat, společně utéct od chmur a zasmát se nad vzpomínkami? Vrací se mi zpětně, že je vnímána jako veliké obdarování. Jenže obdarovávaná jsem také já.

Před několika dny jsem si povídala nad několika staršími věcičkami pro zajímavost s paní, která měla být už za chvilku unavená – vydržela být soustředěná a bavit se skoro hodinu. Radost opravdu posiluje – a zvědavost, zvídavost také. Naopak já jsem dostala cosi k osahání, ovonění, hádání. Však víte, mám ráda staré věci, historii – a tohle bylo náramně zajímavé. kapička těžší vůně na zápěstí. Orient, jasně. Vůně se měnila, ale co to může být? Nos příliš citlivý nemám a s klasickými vůněmi moc často do styku nepřicházím, takže jsem zapátrala v paměti o tom, co by mohlo být alespoň příbuzné. Je v tom cedr, mošus? Kdepak. Byla to myrha, dokonce přímo z Betléma.

Pamatujete, co přivezli tři králové Ježíškovi? Mezi vzácnostmi byla právě myrha, vedle zlata a kadidla. Nedovedla jsem si celé roky představit, jak může vonět – teď tedy vím. Kolik těch královských darů ve středu bylo? Dobrá společnost, radost z něčího potěšení – a nakonec vzácná, duši i tělo léčící, symbolická kapička.

Musím se hodně učit, ale věřím, že vůně té kapičky mne povede dál. A teď už si o lidech kolem sebe přemýšlejte sami, jdu prohrabat archív. Napadlo mne, čím udělám radost příště. Vlastně jste mne inspirovali – tím, že jsem vám chtěla napovědět, že se nemocných nemusíte bát. Nebojte se především sami sebe.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama