Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Co kdyby

„Co kdyby něco bylo jinak“ je sice mé oblíbené motto při psaní povídek, kde si nějakou obyčejnou záležitost otočím jinak nebo obrátím naruby, ale v reálném životě mne jednoduché „co kdyby“ umí pořádně otravovat.

Máme deštivé počasí, zkrátka duben, člověk se rád někde schová – a ouha, moderní přístřešky u zastávek vás naprosto neochrání. Má to šikmou stříšku, pokud možno dost vysoko, aby se déšť nebo sníh dostal i na lavičku. Jediná stěna bez bočnic je také jenom na parádu. Pokud se ve městě postaví boudička se třemi stěnami, určitě má filutovsky udělané mezery v rozích. To aby profukovalo a nespali tam bezdomovci, víte? Mohlo by jim tam být i jakžtakž slušně. Dobré jsou na to také jednotlivé ohýbané sedáky jako v Praze.

Jedním z největších favoritů na moje vrčení je autobusové nádraží v Chebu, takový retropaskvil, který se snad snaží připomínat něco divokého ze šedesátých let.  Tam jsou stříšky opravdu pečlivě vyvedené a vyzdvižené tak, abyste zmokli. Mají tu červené kovové špice, o jejichž smyslu nikdo netuší víc, než že to jsou sloupky jakožto nosiče cedulí, že se jich nesmíte dotýkat za bouřky, protože je to nebezpečné.

Ovšem, můžete se přes den schovat v relativním teple nádražní haly, jenže to byste mohli propást autobus. Zkrátka a dobře zmoknete, ať to vymyslíte jakkoliv.

Od časů, kdy jsem uvízla v Praze mezi půlnocí a čtvrtou a nebylo, kam se uchýlit, mne často napadá, co si, probůh, má počít jakýkoliv jiný nešťastník. Kolikrát se někomu přihodí, že v jakémkoliv neznámém městě se zavazadlem nemůže nikam do tepla? Obávám se, že v rámci tažení, aby někde nebudili pohoršení lidé bez střechy nad hlavou, musí strpět i dost fatální nepohodlí kdokoliv náhodně vytržený z běžného komfortu.

Jistěže rozumím tomu, že je velmi jednoduché uzavřít nádražní budovy a vymést všechny ven. Bylo mi tehdy dost divně, že na to jdou policisté se psy a jsem obsažena v aktuální množině nežádoucích osob. Byla jsem hodně naštvaná, že nikdo nepřemýšlí o tom, kam se podějou lidé, co neznají ty správné kouty v okolí, kde by mohli usednout a neprostydnout. Když už vás vyhazujou, ani vám nedokážou povědět, kam se uchýlit. Je tak snadné být lhostejně smeten jako překážející, nežádoucí!

Četla jsem někde, že naši cestovatelé v cizině v podobné nouzi vlezli do místnosti s bankomatem, k němuž měli kreditku, dali si tam na zem spacáky a vydrželi do rána. U nás by jim to určitě neprošlo.  U nás mají problém i ti, kdo musejí přes noc zaparkovat a vydržet v autě ve městě, kde není kemp. V osobním i v dodávce. Jenže od doby zmíněného vyprávění cestovatelů mi vrtá hlavou, proč podobnou možnost nemít.

Protože kdyby se přece jen něco vymyslelo,  pokud bychom našli nějakou možnost, ochotu organizace, města? Odpověď je jednoduchá: moc starostí a strašlivé nebezpečí. CO KDYBY se s tím svezl nějaký „typický páchnoucí“ bezďák?!  Jsme příliš uzavření v kruhu negativního předjímání možného. Sami si nakonec kvůli tomu škodíme víc, než kdybychom s oním strašlivým nebezpečím pracovali.

 

 

 

nádraží Cheb

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama