Komentáře: Bossing, šikana, slabosti

Od: Anonym

Anonym — Sat, 24 Apr 2021 17:36:29 +0000

Od: HMu

HMu — Fri, 03 Aug 2012 12:50:24 +0000

Každý
má svůj práh snášenlivosti vůči podobným záležitostem. Nejhorší je, pokud děláte v nějakých službách, například ve zdravotnictví mohou být pacienti jakýmsi rukojmím – když skončíte, kdo bude dělat jako Vy? Stejně tak tomu bylo v oné práci mojí. Jako kdyby nestačily ostatní průšvihy – když se člověčici blíží -sát, když nemá extra pevné zdraví a má třeba pouhou SŠ. Dalším rukojmím tohoto propletence je i rodina, kde by příjem zatraceně chyběl. A největší potvory ve slepičárně nejsou ani tak ty, co mají protekci a leccos si zařídí(poznala jsem kolegyni, co si nechávala masírovat prsa vyšším šéfem, já holt něco zatáhla pracovně za ni, využívala mne, to ano, ale taky prý značně později zasáhla při jednom cizím maléru tak, že jsem se nesvezla, ale vlastně povýšila), ale ty, co si dávají záležet na vlastní důstojnosti a důležitosti. V hlavě vymetýno, sledují jen svoji kozí ohrádku a střílejí jedovaté sliny do všech, co se vymykají. Nebo si hrajou s „mocí“. Znám je už ze socíku.

Od: HMu

HMu — Fri, 03 Aug 2012 12:37:24 +0000

Mou velikou výhodou je,
že jsem uměla být vždycky vrba. Tedy, to se trochu zlomilo, co jsem si vyzkoušela drsné podmínky přežití a tahání dětiček z ohrožení, takže jsem chtěla se zájmem radit, což žádáno nebylo. Přesněji řečeno, smysl mých rad se odbývá v rovině „když trochu mákneš, když zvedneš zadek, když budeš hospodařit s málem“ – to se slyšet nechce. Hořekování a nadávací litanie nedělám, můj čas byl na to vždycky příliš drahý. Což je nutno pro přežití ve slepičárně. Taky nemám, proč nějak extra nadávat na manžela nebo z něj dělat tupce. To se taky nepromíjí 😉
Zdola jsem tak byla vybíraná pro vedení týmu, což už byla rutina. Přijít jako myška, slepičárnu si podmanit prací, nasloucháním, mlčením, zvítězit. Na kejkle s mocí nejsem stavěná. I jako zaměstnavatel jsem byla lepší, než předchozí velcí. Prostě za mnou byla vidět práce a neohrožovala jsem. Ale každý holt někam dospěje – a pak se diví.

Od: Persefona

Persefona — Fri, 03 Aug 2012 08:45:10 +0000

odwomen
Tak to jsme na tom podobně. Někdy si říkám, že jsem se měla „přizpůsobit“ a možná bych nepřišla o místo. Ale můj individualismus by se stejně někde projevil, sám sebe člověk znásilnit nedovede. Já jsem v práci leta vedla takovou malou zákopovou válku se svými nadřízenými, odvedla jsem svou práci, ale odmítla jsem se zúčastňovat právě těch „slepičáren“. Do ksichtu jsem jim řekla, že pracovat s nimi musím, ale slavit svoje narozeniny nikoliv. Tohle se neodpouští a věděla jsem, že za to jednou zaplatím. Nemůžu říct, že mě to nemrzí (ztráta práce), ale na druhou stranu jsem tam měla všeho a všech plné zuby. Větší faleš jsem nepoznala.
Mohu jen konstatovat, že větší svině jsem nepoznala ani za bolševika (měla jsem asi štěstí) – však jich tady bylo z té normalizační éry hafo a moje komentáře na toto téma nebyly také z nejš´tastnějších…

Od: oldwomen

oldwomen — Thu, 02 Aug 2012 10:40:01 +0000

Chachá
grafomanská kolegyně 🙂
Jsem ráda, že jsem pryč, byť na pracáku. Samo, že se s ní potkávám, ono to jinak ani nejde. A po každém setkání buším hlavou o zeď a gratuluji si, že jsem podala výpověď.
Stejně jsme měkkejši a fluktuanti a příživníci a fuj individua. Grafomanská kolegyně je na postu už dvacet let, tak musí být dobrá. Jen má smůlu, že se jí protisměna co půl roku, rok, někdy už ve zkušební době mění. V kraji, kde se na jedno kvalifikované místo hlásí 50 – 6000 uchazečů a kde jste v pětačtyřiceti gerontem a máte mizet zpět do hrobu 🙁
Pravidla slepičárny jsou síla. Nezvládám je.

Od: babza

babza — Thu, 02 Aug 2012 10:22:35 +0000

Nejhorší je,
když nějak vynikáte, když jste jiná… Nejlepší je stát se slepicí.

Od: HMu

HMu — Thu, 02 Aug 2012 07:11:08 +0000

Pravidla slepičárny
jsou šílená. Bohužel jsou zakořeněná z dob hodně dávno minulých. Co se pamatuji, slepičárny fungovaly včetně zákeřností hodně dlouho, poznala jsem je už coby studentka na brigádách. Všimla jsem si, že hodně pomáhá rozdělení úloh jednotlivcům, zodpovědnost za ten který úsek a důslednost šéfstva v tom, jak se co dělá, včetně pochval. Jenže to je práce šéfů, která dá práci. Není to můj výmysl, můžu to přirovnat k nasazení vojáků pod veliteli, co o svých lidech leccos věděli. Však známe ty historky o Napoleonovi a dalších. I náš Svoboda měl mezi svými jméno. Prostě o nich věděl a to znamenalo moc. Ve slepičárně se to dá zavést taky. Včetně netrpění ulejvky na cizí účet. Jenže- holt pozornost lidem, důslednost, no. Kolik je takových šéfů?

Od: HMu

HMu — Thu, 02 Aug 2012 07:01:43 +0000

Děkuji,
Máte pravdu, vzpomínky na to zůstanou živé, ostatně jako na leccos, co nedokážeme pochopit. Možná si můžu dovolit soucit a nadhled s tím, že se u mne podařilo dotáhnout „všechno zlé je pro něco dobré“ a tohle byla víceméně součást učení. Odešla jsem, ale ještě za tři roky jsem se setkala s kolegyní z oboru, která dělala na zmíněném pracovišti. Zarazila se a zeptala: „Nejste vy náhodou TA M., co dělala postupy? Ještě podle nich jedeme…“ Což taky leccos zahojí 🙂 Dnes to je tedy etapa, varování, ale i zdroj zkušeností – a přesto se cítím bezmocná, když se v podobné situaci ocitne kdosi další. Pořád se mezi odborníky doporučuje při šikaně odchod. Jenže když potřebujete práci? Stálý příjem? To mne štve znovu a znovu.

Od: dis

dis — Thu, 02 Aug 2012 01:27:25 +0000

člověku může stačit pocit dobře vykonané práce
Nebo nestačí? Ten pocit hořkosti, pachuť zneuznání zůstane, jinak by tento příspěvek nevznikl.
Ale ne každý se přes příkoří (jinak to nazvat nejde) dokáže povznést s takovou vnitřní energií, odvahou a velkorysostí.

Od: Persefona

Persefona — Wed, 01 Aug 2012 21:59:59 +0000

Něco mi to připomíná.
Až na to, že jsem nevedla žádný tým. O „slepičárnách“ bych mohla vést dlouhé monology. Je to hnusná doba, člověk se stal čloěku vlkem, protože se bojí o místo, věková diskriminace přivádí spoustu nezaměstnaných k šílenství, majitelé firem se chovají k svým podřízeným,jako k otrokům…
Drábek se ještě snaží ořezat pravomoci odborům a zaměstnancům – nějak mi ten náš skvělý kapitalismus začíná notně připomínat „totáč“.